Bohumil Vostal: „Na zákrok komanda rozhodně nemusíte jít v kravatě.“

Vzhledem k tomu, že už několik let působíte v zahraničí, určitě jste si udělal vlastní obrázek o jiných národech. Všímáte si vztahu cizinců k České republice. Setkal jste se třeba s nějakými zajímavými předsudky vůči Čechům?

Často je to tak, že lidé v západní Evropě pořád považují Česko za zemi někde na východě Evropy, jenže jakmile si řeknete, že tenhle stereotyp platí, přijde někdo, kdo ho nabourá, a to pořádně. Přijedete točit do Haagu s tamní uznávanou historičkou na téma abdikace nizozemské královny a zjistíte, že je to milovnice české kultury, protože v Praze prožila okupaci v roce 1968 a má doma knihy Koudelkových fotografií a českých dějin. V Soudu pro lidská práva ve Štrasburku mají tamní soudci v pracovní místnosti fotografii Václava Havla. Čekali byste všechny možné jiné státníky jako Winstona Churchilla, jen ne českého politika. Prostě nikdy nevíte, kdy na nějakou českou vazbu narazíte, jednou je to policista u soudu v Antverpách, který má českou manželku, podruhé belgický novinář, který v roce 1989 byl na Letné, a jindy zase přátelství s Čechy a návštěvy Česka, díky kterým už ČR není neznámým státem, ale zemí, na které ostatním záleží.

Navštívil jste řadu zemí. Setkal jste se v některé z nich s něčím, co její obyvatelé považují za samozřejmost a nás Čechy by to překvapilo, zaskočilo?

To je těžké říct, pokud se ptáte na běžný život, ne na věci politické, estetické nebo etické, tak jako první mě napadnou naše stravovací návyky. V ČR se večeří v 17, 18 nebo 19 hodin, obědvá ve 12. V západní Evropě je to často posunuté, oběd ve 13, ve 14 hodin je v Bruselu normou, stejně jako večeře v 21 hodin nebo později. Lidé o víkendech nejezdí na chaty, ale v pátek a sobotu jsou plné restaurace, kde se rodiny a přátelé schází.

Nikdy nezapomenu na tu atmosféru, která panovala v Paříži při vraždění v košer obchodě.

Pokud se přeneseme do politického prostředí, mluví se za hranicemi o České republice? Jestliže ano, v jaké souvislosti nejčastěji? Věnují se zahraniční média například výrokům  českých politiků?

Záleží na tom, o jaký výrok jde. Třeba když ministr obrany Stropnický pro světovou agenturu Reuters řekl, že pokud by v ČR byly rozmístěné jednotky NATO, tak by to mnohým mohlo z psychologického hlediska připomínat okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968, tak to bylo silné vyjádření a dodnes ho v centrále NATO pamatují. Sem tam si získá – zvlášť v sekci zajímavostí na internetových serverech typu Daily Telegraph, Daily Mail  – pozornost prezident Zeman, když prohlásí, že kouření je po 27. roku věku zdravé. Například vlivné Financial Times zajímají české názory na protiruské sankce, mnozí by čekali, že Praha bude patřit se svou historickou zkušeností z roku 1938 a 1968 k jestřábům jako Varšava a pobaltské státy. Panuje názor, že Češi se spíš drží zpět, plují ve středním proudu, evidentně netouží po nějaké vedoucí roli v EU, na rozdíl od Poláků, Francouzů nebo politiků z pobaltských zemí, takže ta pozornost českému postoji není nijak veliká, a to ani mediálně. Doba 90. let, kdy Havel platil za globální politickou hvězdu, je pryč.

Když se zamyslíte nad svou dosavadní prací, vzpomínáte si na nějakou reportáž, která Vás významně ovlivnila? Posunula Vaši kariéru jiným směrem, zanechala ve Vás hlubší pocity…

Rozhodně sestřelení letadla MH17 nad Ukrajinou, které startovalo z Amsterdamu, skotské referendum loni v září a v poslední době teroristické vraždění v časopise Charlie Hebdo v Paříži. Tam jsem si uvědomil, konkrétně, jak vypadá útok na svobodu slova, jaké to má konsekvence a jak ji musíme bránit všemi prostředky. Vyvražděná část redakce už nikdy nepromluví a ostatní se logicky mohou cítit zastrašení až do konce svých životů.

Aktuálním tématem je Islámský stát, atentáty. Když jste byl Vy osobně v Paříži v době největšího otřesu a zmatku, zažil jste něco šokujícího? Něco, co byste nejen od Francouzů, ale i turistů či jiných novinářů opravdu neočekával?

Šokující byla ta bestiálnost vrahů, to rozum nebere. Já ale nikdy nezapomenu na tu atmosféru, která v Paříži při vraždění v košer obchodě panovala, desítky policejních vozů, uzavírky, výzvy z rádia, aby rodiče dětí nepanikařili a nechodili pro ně do škol v okolí, že se o ně bezpečnostní složky postarají. Unikátní taky byla jednota Francouzů, jak se na pár dní zase semkli, bez politických, náboženských, sociálních, věkových nebo rasových rozdílů. To bylo dojemné.

Zmínil jste, že na zahraničních reportážích spolupracujete pouze se svým kameramanem. Vaše práce je však následně technicky dolaďována a prezentována Českou televizí. Nabízí se tedy otázka, jak moc máte volnou ruku. Můžete si například sám zvolit, co si na natáčení oblečete, kde se ubytujete, kde budete jíst…?

Vše se podřizuje práci, takže se ubytujete tam, kde to máte co nejblíž ke zpravodajsky pokrývané události a k respondentům, se kterými točíte. Oblékáte se podle manuálu pro reportéry, který je lehké dodržovat, kravata a oblek pro politické události, slušné a vhodné oblečení vzhledem k tématu, samozřejmě, na zákrok belgického komanda proti teroristické buňce v kravatě jít rozhodně nemusíte. Jíte podle toho, jak máte čas, ale když se na mě podíváte, tak se evidentně neodbývám, podváhou netrpím.

Říkal jste, že zpravodajové České televize jsou do konkrétní oblasti vysíláni na dobu od tří do pěti let. I když Vy sám zatím moc nepřemýšlíte, co budete dělat, až Vaše působení v Beneluxu a Anglii skončí, existuje nějaká země nebo region, který by Vás lákal? Kde by Vám opravdu nevadilo žít a pracovat?

Každá věc má svůj čas. Teď se věnuji plně své práci jako zpravodaj ČT v Bruselu, až přijde čas a vystřídá mě moje kolegyně nebo kolega ze zahraniční redakce, s radostí tento zpravodajský post předám a pak si budu klást otázky, na které se mě ptáte.

Můžete na závěr prozradit Váš nejkurióznější zážitek, jaký jste zažil během natáčení reportáží?

No, třeba jak mě nechtěli pustit do sídla premiéra v Downing Street 10? Měl jsem tam živý vstup do Událostí o schůzce amerického šéfa diplomacie Kerryho s ruským ministrem Lavrovrem o Moskvou anektovaném ukrajinském Krymu. Přišel jsem včas, hodinu předtím, abych si vše nachystal, jenže u vstupu do ostře střežené budovy se pistolníci nezdáli, že by mě chtěli pustit, přestože vše produkce zařídila a měla povolení. Tak jsem čekal, čekal, až se vše vyřídí, sám jsem telefonoval, nabízel veškeré doklady, zatímco turisti pokřikovali, ať zmizím ze záběru jejich fotoaparátů, že tam stojím příliš dlouho a zacláním. V byrokracii Downing Street se prostě něco zaseklo a nechtěli mě pustit za žádnou cenu dovnitř. Ani po 15 minutách, ani po 30, ani po 45, ani po 55 minutách čekání. Když už byly 2 minuty před vstupem a já myslel, že tedy odejdu frustrovaně pryč, tak mi najednou řekli, že můžu dovnitř. Čekala mě prohlídka scannerem, apod. Doběhl jsem ke vchodu před dveře, kudy vstupují ministerští předsedové a živý přenos začal, trochu zadýchaně jsem řekl, co jsem měl, pocit vítězství se ale nedostavil, ty nervy za to nestály, odteď když vidím Downing Street, tak pocítím stažení žaludku a modlím se, abych tam zas někdy nemusel vykládat něco živě do vysílání. Nejen kvůli nadávkám turistů, ale hlavně té nejistotě, jak dlouho to tentokrát bude britským úředníkům trvat, než dostanu zelenou. Minulý rekord nehodlám překonat, ale vzhledem k tomu, že se blíží ostrovní volby v květnu, tak se takový scénář nedá vyloučit.

Děkujeme a přejeme Vám hodně dalších zajímavých reportáží.